Buckinghamský palác [1.díl]

Raná historie
Prvním domem na tomto místě, o němž existují záznamy byl Goring House, postavený pro lorda Goringa asi v roce 1633. Nicméně dům, který tvoří centrum současného paláce byl postaven v roce 1703 pro vévodu z Buckinghamu a Normanby. Buckingham si ho nechal postavit Williamem Windem. Dům obsahoval velký třípatrový centrální blok se dvěma menšími bočními křídly. Buckinghamův dům byl nakonec roku 1762 prodán jeho potomkem, sirem Charlesem Sheffieldem, králi Jiřímu III. Dům měl původně sloužit spíše pro soukromé účely královské rodiny, zvláště královy manželky Charlotte, než pro oficiální příležitosti. Oficiálním sídlem nadále zůstal St. James's Palace.

Proměna domu na palác
Syn Jiřího III. Jiří IV. se rozhodl Buckinghamský dům rozšířit a používat ho dále spolu s St. James's Palace podobně jako jeho otec. Ale roku 1826 se rozhodl rekonstruovat tento dům na plně vybavený královský palác a pověřil tím architekta Johna Nashe. Vznikl tak palác tvořený třemi křidly s původním Buckinghamským domem v centru. Na stavbu byl použit kámen z okolí Bath a byla vyzdobena ve stylu francouzského neoklasicistického stylu. Tato rekonstrukce vytvořila základ vzhledu, který má palác dodnes s výjimkou východního křídla směrem k Mall. Na tomto místě byl v té době postaven triumfální Mramorový oblouk. Náklady na stavbu tohoto oblouku činily 34 450 £ a byl používán jako královský vstup. Jiří IV. měl v úmyslu postavit na jeho vrcholu svoji bronzovou jezdeckou sochu ale protože zemřel před jejím dokončením rozhodl parlament o jejím umístění na Trafalgarské náměstí. Na výzdobu interiéru, jejímž autorem byl Charles Long, bylo použito jasně zbarvené imitace kamene a růžových kaménků spolu s vlysovanými panely na stropech. Jiří IV. zemřel v roce 1820 a barvité a silně pozlacené státní i soukromé komnaty byly dokončeny až v době vlády Viléma IV. Po smrti Jiřího IV se narůstající náklady na dostavbu paláce setkaly s výraznou kritikou parlamentu i tisku. Vilém IV. ukončil spolupráci s Johnem Nashem a pověřil dalšími pracemi Eduarda Blora, který více vyhovoval umírněnému vkusu nového krále. Tento méně idealistický architekt s větším smyslem pro finance ponechal to co již Nash dokončil ale další dostavbě dal více solidní a méně pitoreskní ráz. Ačkoli nový král a královna pořádali státní a královské akce v tomto paláci, nikdy zde nebydleli, preferujíce Clarence House, který si nechali postavit před nástupem na trůn. Celkové náklady na rekonstrukci Buckinghamského paláce činily 719 000 £. Zajímavostí je, že po požáru Westminsterského paláce roku 1834 nabídl Vilém IV. Buckinghamský palác jako nové sídlo parlamentu ale tato nabídka byla odmítnuta a Westminsterský palác byl rekonstruován.

Pokračování příště

Zdroj: Wikipedia

Hrad Velhartice

Hrad Velhartice byl založen na přelomu 13. a 14. století. Dominanty hradu tvoří zříceniny gotického paláce zvaného Rajský dům (mělo se v něm žít jako v Ráji), který sloužil k obývání a jeho spodní patro jako sýpka a naproti stojící věží Putnou, která měla obytný i obranný charakter. Své jméno dostala Putna od podobnosti s nádobou na vodu – putnou. Obě části hradu jsou spojeny světově unikátním gotický kamenným mostem se čtyřmi lomenými oblouky. Most pravděpodobně nechal postavit Menhart z Hradce. Ten měl v úmyslu uschovat zde korunovační klenoty v době, kdy byl Karlštejn ohrožen husity. Ty sem nakonec byly dopraveny v době Menhartových sporů s Jiřím z Poděbrad a byly zde uschovány po dobu pěti let. Zajímavostí tohoto mostu je, že nedoléhá ani k jedné budově, budovy byly spojeny dřevěnými padacími můstky, což bylo součástí obranných opatření. Součástí hradu je i reservoár na vodu, který byl plněn dešťovou vodou sváděnou ze střech. K Rajskému domu přiléhá pozdně renesanční zámecké křídlo s původními arkádami, postavené r. 1627, podle svého stavitele bývá nazýváno Huertovým křídlem. Součástí areálu hradu je i budova bývalého pivovaru, zbytky vinopalny, kde se pálila pálenka z vína, trosky hradebních zdí a hospodářských objektů. Hrad je národní kulturní památkou.

Buckinghamský palác [úvod]

Buckinghamský palác je oficiálním londýnským sídlem britského panovníka a největší královskou pracovnou na světě. Výraz Buckinghamský palác nebo jen palác je pojem používaný pro označení vyjádření pocházející od členů královské rodiny. Buckinghamský palác je mimo to, že je londýnskou rezidencí královny Alžběty II., i místem konání akcí státního významu, akcí pořádaných dvorem, místem oficiálních uvítání hlav států a velkou turistickou atrakcí. Je také místem kde se Britové shromažďují v dobách národního veselí a krizí.
Zdroj: Wikipedia

Toto je malý náznak článku o Buckinghamském paláci, který v budoucnu náležitě rozšířím.

Bitva na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620, byla první velkou bitvou třicetileté války a rozhodující bitvou, která zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu. Bitva proti veškerému očekávání skončila drtivou porážkou českých stavů. Přitom císařská strana a její velitelé toto vítězství vůbec neočekávali.

Císařští, kteří postoupili ku Praze od Rakovníka a stáli u Ruzyně a Řep, sice měli mírnou početní převahu (zhruba 26 000 oproti 21 000 mužům), ale stavovské vojsko zaujalo výhodné obranné postavení několik kilometrů západně od pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Protože pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posílené dělostřelectvem, nešlo toto postavení dost dobře obejít. Podle soudobých vojenských doktrín se jednalo o víceméně patovou situaci.

Příčinu nečekaného katolického vítězství je třeba hledat v bezstarostnosti českých velitelů a demoralizaci stavovského vojska, kterou navíc nutně podpořila neochota stavů vyplatit slíbený žold. Někteří velitelé na české straně se navíc během hýření v pražských putykách opili tak, že nebyli schopni dorazit na bojiště. Výsledkem toho bylo, že když se katolická strana rozhodla pro zkusmý útok, špatně placení stavovští žoldnéři na českém levém křídle se dali na útěk. Porážka znamenala konec stavovského povstání, neboť demoralizovaní a rozhádání stavové již nedokázali ani zajistit obranu Prahy, na kterou i po této porážce měli prostředků dost. Král Fridrich Falcký hned následujícího dne ve spěchu opustil Prahu a uprchl ze země. Existují hypotézy, že se bitvy zúčastnil i vojensky laděný filozof, Francouz René Descartes (kde údajně bojoval na straně katolíků).

Bitvy na Bílé hoře se také zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska (přesněji řečeno, šlo o žoldnéře z německých zemí najaté za peníze moravských stavů) a vedl je hrabě Jindřich Šlik. Spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu se Šlikův regiment pokoušel zastavit postup ligistických vojsk. Šlo o jedny z mála jednotek, které z bitvy neprchly a bojovaly až do konce. Zatímco Thurn mladší dokázal své vojáky vyvést z bezvýchodné situace, Šlikovu pluku ligisté ústupovou cestu odřízli. Po zoufalé obraně byly zbytky moravského pluku přinuceny ke kapitulaci u zdi obory.

Na paměť bitvy byla na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta z Prahy k loretě v Hájku, zřízena kaple, kterou v letech 1704 až 1730 nahradil výstavný poutní kostel Panny Marie Vítězné.

Dnes je Bílá hora 380 m vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole pokrývají vily z první poloviny 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 na paměť třístého výročí bitvy. Ve vilové čvrti v pražské Ruzyni je také na památku bitvy jedna z místních ulic pojmenována jako ulice Osmého listopadu. Z centra města na Bílou horu vedou tramvajové linky číslo 22 a 25.

Zdroj: Wikilpedia

Něco o čem bych já mohl napsat

Titulek napovídá všelicos. Jak jste si již všimli, tak zde uveřejněné texty nepocházejí z mé dílny, což mě mrzí a hodlám to brzy napravit. Proto také píšu tenhle text.

Co se mi poslední dobou malinko honí hlavou je maturita. Ne, že bych to hnal do extrémů, ale už se začínám i učit. Zde bych dal vysmátého smajlíka. Jsem trochu na pochybách, nevím zda se to sem hodí či nehodí. Skoro bych zapoměl na tu maturitu, kvůli smajlovi.
Takže si to shrnem a povíme co to maturita vlastně je. Maturita je zkouška zakončující středoškolské vzdělání ve středoevropských zemích. Maturita přibližně odpovídá svoji náplní britské zkoušce „A-level“ nebo německé „de Abitur“. Ve Francii skládají zkoušku „le baccalauréat“, zkráceně „le bac“. „Le bac“, zní jako „le bác ho“ a student je vyražen od zkoušky dospělosti. I když na druhou stranu slovo „maturita“ pochází z latinského slova maturitas (zralost), tak se mi zdá, že jsme jako hrušky, které čekají než je někdo utrhne. A když se žádný „trhač hrušek“ nenajde, hruška žalem spadne na zem, tím pádem se potluče a teprve hrušku zvedne člověk se zájmem o hrušku přezrálou, která obsahuje spousty cukru. Taková hruška se dá do sudu k ostatním hruškám, nechá se zkvasit, směs se vypálí a je z ní vynikající hruškovice. Nakonec mi dává smysl i francouzský výraz „le bac“ pro maturitu. Bác, hruška je na zemi, sebere se a je z ní chutný užitek.

Nový odstavec, zmatek v hlavě, závěry mi moc nejdou, tak mám strach, abych nenapsal nějakou „haluz“. Od textů, které nejsou z mé dílny jsem se dostal k maturitě, smajlíkům i k hruškovici. Přirovnání ke švestce by bylo možná trefnější, ale na základní škole mi tloukli do hlavy, že se nedají sčítat jablka s hruškami, proto mě napadly asi ty hrušky (mám je asi víc zažité; zase bych sem šoupnul smajlíka, ale to nechám na vás, zda ho zde chcete nebo ne). Tudíž si to přeberte jak chcete a rozdělte si libovolně jablka, hrušky nebo „krdlátky“.

Arsen

Možná se divíte, kam jsem se to od Lochnesky a od užovky zatoulal? Snad daleko, ale jak již bylo psáno, tak tenhle blog je zaměřen na všechno. Takže všeobecně zameřený xD ale dost již keců, ať se dozvíte něco i o arsenu.

Arsen, chemická značka As (lat. Arsenicum) (někdy se používá též název Arzén) je toxický polokovový prvek, známý již od starověku. Jeho současné uplatnění se nachází v oblasti metalurgie jako součást speciálních slitin a v polovodičovém průmyslu.

Elementární arsen se vyskytuje ve čtyřech barevných modifikacích: žlutý, šedý, hnědý a černý arsen.
Toxické vlastnosti sloučenin arsenu byly známy již ve starověku. Za objevitele prvku je označován středověký alchymista Albertus Magnus, který kolem roku 1250 poprvé izoloval elementární arsen.

Arsen je v zemské kůře značně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 2 - 5 ppm (mg/kg).V mořské vodě je jeho koncentrace mimořádně nízká, pouze 0,003 mg As/l. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom arsenu přibližně miliarda atomů vodíku.

Nejvýznamnější rudou arsenu je směsný sirník železa a arsenu, arsenopyrit, (FeAsS). Mezi další sirníky arsenu patří např. realgar, As₄S₄ a auripigment As₂S₃.
V horninách se vyskytuje jako příměs v rudách niklu, kobaltu, antimonu a stříbra a bývá obsažen jako stopová příměs v mnoha ložiscích uhlí.
Výroba elementárního arsenu z arsenopyritu spočívá v jejich oxidačním pražení a následném zachycování těkavého oxidu arsenitého. Za surovinu pro výrobu arsenu může sloužit i popel uhlí s vysokým výskytem tohoto prvku.
Vysoce čistý arsen pro polovodičové použití se připravuje především metodou zonálního tavení (viz křemík).

Přestože je arsen znám jako jedovatý prvek, kovový arsen je netoxický. V organismu je však metabolizován na toxické látky, nejčastěji na oxid arsenitý. Akutní otravy se projevují zvracením, průjmy, svalovými křečemi, ochrnutím a zástavou srdce. As₂O₃, AsCl₃, AsF₃, jsou mnohem toxičtější než sloučeniny pětivazného arsenu, řadí se mezi významné látky mutagenní, teratogenní a karcinogenní. As₂S₃, As₂S₂, jsou prakticky netoxické, avšak rozpouštějí se v žaludku. V běžném okolním životním prostředí se všichni setkáváme s jistou nízkou hladinou expozice arsenem, která ale organizmus nijak nepoškozuje a existují naopak studie, které dokazují, že velmi nízké dávky arsenu v přijímané potravě jsou důležité a prospěšné. Bezesporu je však prokázáno, že trvalé vystavení organizmu zvýšeným dávkám sloučenin arsenu vede k poškození zdraví.

Zdroj: Wikipedia

Doufám, že tento článek nebyl moc nudný a alespoň trochu vás zaujal.

Užovka červená

Užovka červená (Elaphe guttata) je nejedovatý had divoce žijící v jižních oblastech Severní Ameriky.

Jedná se o nejrozšířenějšího a pro svou nenáročnost nejoblíbenějšího domácího hada. Jak již název napovídá, její zbarvení je do červena, ale existují i jiné formy zbarvení. Užovka červená se dorůstá 140 - 180 cm. Ve volné přírodě se užovky živý drobnými hlodavci a vyskytuje se v suchých odlesněných oblastech na jihu USA (New Jersey, Florida, Luisiana) a na severu Mexika. Aktivní je především v noci, kdy na zemi hledá potravu.

Časem tento příspěvek bude mít podrobnější pokračování.

Zdroj: Wikipedia

Loch Ness

Jezero Loch Ness se nachází na severu Skotska. Je dlouhé necelých 40 km, 1,5 km široké, hloubka je kolem 300 m. Nad jeho temnými a zakalenými vodami se střídají mlha a těžké mraky, počasí je tu extrémně proměnlivé a voda má po většinu roku teplotu kolem jednoho stupně nad nulou. To není prostředí vhodné pro mnoho živočichů, natož pro člověka, který by se rozhodl dnem a nocí zkoumat tuto vodní masu. Jedny z prvních zpráv o Nessie sahají až do roku 565 n.l. Poprvé byla Nessie vyfotografována v roce 1933 Hughem Grayem. Tato dosti nejasná fotografie byla později označena za podvrh. Šlo prý o fotografii labradorského psa.

Tato fotografie však vyvolala celosvětovou senzaci a díky vyprávění očitých svědků dostala Nessie dnes už tak typický popis. Základem je malá hlava na dlouhém krku, trup se dvěma hrby a ocas táhnoucí se za Nesii. Nessie za sebou údajně zanechává na vodní hladině brázdu ve tvaru písmena V a to za veliké rychlosti. Je minimálně 13 m dlouhá. S krkem o délce kolem 3 m se značně podobá vyhynulému pravěkému ještěru.
Nessiteras rhombopteryx je její vědecké označení, které jí dal Sir Peter Scott.

V roce 1933 byla Nessie také poprvé zachycena kamerou Malcoma Irvina a po druhé o 3 roky později. Nejslavnější záběry Nessie pořídil Tim Dinsdale v roce 1960, po přezkoumání byli prohlášeny za autentické. Tento film vyvolal novou loveckou horečku na Nessie. Při této horečce byl v roce 1966 zaznamenán i první kontakt sonarem i když ne s příliš jednoznačným výsledkem. V roce 1982 zkoumalo jezero sonarem 1500 hodin 150 odborníku. Zaznamenali 40 kontaktu ukazujících na tvory velkých rozměrů.
V roce 1987 se pak uskutečnila obří operace Deep Scan, která měla definitivně celý problém rozřešit. Motorové čluny vyzbrojené sonary se seřadily tak, aby jim nemohlo nic uniknout, a dva dny jezero pročesávaly. Výsledek? Velmi přesná mapa dna jezera a tři kontakty, podle nichž se u dna pohybovali tvorové větší než žralok a menší než velryba. Opakovaná měření je ale nezaznamenala. Tvorové jako by se rozplynuli a odpověď na otázku, zda Nessie existuje a co je, zůstala viset nad jezerem.
Výsledkem byla jen zpráva, která nedokazuje, ale ani nevyvrací možnost pobytu Nessie v jezeře Loch Ness, neboť bylo zjištěno, že v jezeře je řada proláklin a okolní skaliska jsou poseta tunely, které voda po staletí vymlela v podvodní jeskyně. A vzhledem k dávnému propojení jezera s mořem by mohla být Nessie chycený ještěr z dávných časů jak tvrdí někteří zoologové.

V roce 1934 byla však Nessie spatřena mimo vodu a to studentem medicíny Arthurem Grantem při půlnoční jízdě na motorce. Což nahrálo lidem dosud jen spekulujícim s myšlenkou, že Nessie občas vylézá z vody ven. V únoru v roce 1960 zahlédl pak Torquil Macleod dalekohledem velkého tvora jak leží po celých 9 minut na břehu jezera. Což byl poslední uveřejněný případ kdy byla Nessie viděna na souši.

Asi největší senzaci spůsobili fotografie amerického vědce Roberta Rinese z roku 1972. Získal speciální člun se sonarem a barevnou kamerou, kterou spouštěl pod vodní hladinu. Kamera byla se sonarem synchronizovaná, spustila vždy v okamžiku, když sonar pod hladinou zaznamenal pohybující se těleso. Díky tomu se podařilo pořídit fotografie, které jsou podle mého názoru dodnes tím nejprůkaznějším svědectvím o tom, že nějaký velký živočich v jezeře skutečně žije.
Jde o známé fotografie dvou kosočtvercových ploutví. Fotoaparáty umístěné pod hladinou zachytily část těla s kosočtvercovou ploutví, jejichž délka byla později odhadnuta na 3 metry. Z obou záběrů je patrno, že se ploutve hýbaly a jsou zaznamenány z několika úhlů! Těsně předtím, než sonar zaznamenal velké pohybující se těleso a kamera pořídila zmíněné fotografie, z hladiny jezera začali prý, podle Rinese, vyskakovat lososi. Bylo vidět, že před něčím ve strachu prchají. Chvíli poté sonar zaznamenal obrovské těleso pod vodou, krátce na to i druhé, pak kamera spustila a pořídila uvedený záznam. Zdá se tedy, že mohlo jít dokonce o dva živočichy, kteří plavali společně. Aby vyloučil případné pozdější nařčení z podvrhu, měl s sebou Rines na palubě člunu nezávislé kontrolory. Všechny exponované filmy byly okamžitě po vyjmutí z kamery zapečetěny a odeslány k vyvolání do Inverness. O podvod tedy naprosto prokazatelně jít nemůže.
Na základě Rinesových snímků potom anglický zoolog sir Peter Scott, syn známého dobyvatele jižního pólu Roberta Falcona Scotta, popsal zvíře z jezera Ness pod vědeckým jménem Nessiteras rhombopteryx.

V roce 1975 se Robert Rines k jezeru Ness vrátil znovu, opět tam fotografoval a znovu se mu podařilo zachytit něco, co považuje za velkého vodního živočicha. Na jedné fotografii je prý dokonce vidět hlava toho tvora, jiná zachycuje celé tělo i s dlouhým krkem. Ty novější fotografie už bohužel nejsou tak jasné a průkazné, jako fotografie obou ploutví z roku 1972.
V březnu roku 2000 švédská expedice Nessie zkoumala jezero pomocí mikrofónu umístěného pod hladinou a dospěla k pozoruhodným výsledkům.

Zde bych rád ocitoval zajímavý názor našeho předního kryptozoologa pana Mareše který vyjádřil v rozhovoru pro český rozhlas:
Už jsme se zmínili o jedné z teorií, podle níž by tvor z jezera Ness mohl být blízkým, či vzdáleným příbuzným pravěkých plesiosaurů. Ten uvažovaný celkový vzhled se tomu zdá nasvědčovat. Přesně totéž dokonce prohlásil i sir Peter Scott, který Nessii popsal pod tím vědeckým jménem Nessiteras rhombopteryx. Tvar ploutví, který je zachycen na Rinesových fotografiích však neodpovídá stavbě ploutví plesiosaura. Jak víme z paleontologie, ploutev plesiosaura byla napojena na prsty končetiny, což neodpovídá tomu, co ukazují Rinesovy snímky. Na nich prochází středem ploutve jedno silné žebro, na které se zdá být ploutev volně připojena. A to rozhodně neukazuje na živočicha, který by byl schopen rychle plavat. Ploutev svým tvarem připomíná spíše ploutve bahníka australského, vývojově velmi staré dvojdyšné ryby. Bahník může dýchat přímo vzduch a nebo může kyslík vstřebávat i ve vodě. Období sucha dokáže přečkat zahrabán v úkrytu pod zemí. Délka tohoto tvora je asi dva metry, ale není tak úplně nemožné si představit, že by mohl existovat nějaký dosud neznámý a mnohem větší druh bahníka nebo podobného živočicha, který by teoreticky mohl žít i v jezeře Ness. V každém případě jde o tvora, který žije u dna a k hladině vyplouvá jen za zcela mimořádných okolností.

Zdroj: http://www.volny.cz/rojar/cryptozoologie/5_more/02_lochnes.htm

K čemu tohle?

No, jestli vás tohle taky napadlo, tak nejste sami. Původně se tenhle blog měl jmenovat "Zajímavosti i глупость", ale nevím jestli by mnozí z vás přišli na to, že глупость znamená v překladu hloupost. Proto tenhle název. Pro začátek bych sem mohl přidat nějakou zajímavůstku, co říkáte?