Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620, byla první velkou bitvou třicetileté války a rozhodující bitvou, která zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu. Bitva proti veškerému očekávání skončila drtivou porážkou českých stavů. Přitom císařská strana a její velitelé toto vítězství vůbec neočekávali. Císařští, kteří postoupili ku Praze od Rakovníka a stáli u Ruzyně a Řep, sice měli mírnou početní převahu (zhruba 26 000 oproti 21 000 mužům), ale stavovské vojsko zaujalo výhodné obranné postavení několik kilometrů západně od pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Protože pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posílené dělostřelectvem, nešlo toto postavení dost dobře obejít. Podle soudobých vojenských doktrín se jednalo o víceméně patovou situaci.
Příčinu nečekaného katolického vítězství je třeba hledat v bezstarostnosti českých velitelů a demoralizaci stavovského vojska, kterou navíc nutně podpořila neochota stavů vyplatit slíbený žold. Někteří velitelé na české straně se navíc během hýření v pražských putykách opili tak, že nebyli schopni dorazit na bojiště. Výsledkem toho bylo, že když se katolická strana rozhodla pro zkusmý útok, špatně placení stavovští žoldnéři na českém levém křídle se dali na útěk. Porážka znamenala konec stavovského povstání, neboť demoralizovaní a rozhádání stavové již nedokázali ani zajistit obranu Prahy, na kterou i po této porážce měli prostředků dost. Král Fridrich Falcký hned následujícího dne ve spěchu opustil Prahu a uprchl ze země. Existují hypotézy, že se bitvy zúčastnil i vojensky laděný filozof, Francouz René Descartes (kde údajně bojoval na straně katolíků).
Bitvy na Bílé hoře se také zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska (přesněji řečeno, šlo o žoldnéře z německých zemí najaté za peníze moravských stavů) a vedl je hrabě Jindřich Šlik. Spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu se Šlikův regiment pokoušel zastavit postup ligistických vojsk. Šlo o jedny z mála jednotek, které z bitvy neprchly a bojovaly až do konce. Zatímco Thurn mladší dokázal své vojáky vyvést z bezvýchodné situace, Šlikovu pluku ligisté ústupovou cestu odřízli. Po zoufalé obraně byly zbytky moravského pluku přinuceny ke kapitulaci u zdi obory.
Na paměť bitvy byla na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta z Prahy k loretě v Hájku, zřízena kaple, kterou v letech 1704 až 1730 nahradil výstavný poutní kostel Panny Marie Vítězné.
Dnes je Bílá hora 380 m vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole pokrývají vily z první poloviny 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 na paměť třístého výročí bitvy. Ve vilové čvrti v pražské Ruzyni je také na památku bitvy jedna z místních ulic pojmenována jako ulice Osmého listopadu. Z centra města na Bílou horu vedou tramvajové linky číslo 22 a 25.
Zdroj: Wikilpedia
